Jak jsme jely do nemocnice Olomouc a co se tam ten den stalo!!!!
Posledního července jsem se já a moje milá maminka Jaruška vydaly na cestu autem do fakultní nemocnice Olomouc. Kde jsem měla být hospitalizovaná na oční klinice FN Olomouc.
Naplánovaly jsme si odjezd z domu už na půl sedmé, protože jsem věděla, že Jaruš je velmi nedochvilná a neodjede dříve než v sedm hodin. A stal se zázrak, odjely jsme už v 6.45 hod.
I když milá maminka cestu do Olomouce by měla znát a jezdí tam docela často.Jako obvykle jsme zabloudily.. Jaruš si plete pravou a levou stranu a v některých chvílích mi připadalo, že ten kdo má být hospitalizovaný na očním je J a ne L. Asi 5x jsme špatně odbočili na cestě do Olomouce a 10x v samotné Olomouci. Jaruška i když několikrát ve fakultní nemocnici byla, tak si cestu jako obvykle nepamatovala. Ale i tak jsme asi po třech hodinách do fakultní nemocnice dorazily. Kdybych jela vlakem, tak bych tam byla za polovinu času a peněz. Některé nápady J. svědčí jedině o bezmezné lásce k nejmladšímu potomkovi.
V této chvíli jsme zjistila, že jsem si zapomněla zabalit zubní kartáček pastu. Tak jsme se vydaly hledat drogerii, abych v nemocnici mohla vykonávat zubní hygienu. I počet nočních úborů se mi jevil nedostačující, ale J. mě ujistila, že mi nějaký noční úbor přiveze až mě přijde navštívit. Hlavně, že jsem si omylem zabalila asi 15 párů ponožek a asi 30 balíčků papírových kapesníků. A župan jsem si nezabalila vůbec.
Vydaly jsme se hledat oční kliniku. Podle plánku jsme ji našly a dostavily jsme se na ambulanci oční kliniky. Už tam o mě věděli a proto to šlo hladce.
Ale v této chvíli teprve začala zábava. Poznala jsem kouzelného člověka pana doktora Mlčáka. I když dr. Mlčák očekával, že mu přijede pacientka, které poleze nejméně jedno oko z hlavy a ono nic. Nejprve se mnou sepsal nudnou anamnézu a zeptal se na to, na co se mě už všichni ptali. Tak jsme mu na všechno odpověděla. Pak jsi přečetl všechny lékařské zprávy, co jsem měla. A zeptal se mě jestli vím, že tam budu hospitalizovaná. Odpověděla jsem mu, že to vím, proč bych jinak z Ostravy do Olomouce jela.
Nejdříve mě vyšetřil nerozkapanou a šilhání zkoušel skutečně jen na mě. Poté jsem šla na perimetr a vyplňovala spousty zcela zbytečných papírů. Poté mi sestra rozkapala oči a dr. Mlčák se mi do každého oka díval snad 10 minut. Protože měl rýmu, tak měl na ústech roušku a když mu spadla, tak se omlouval. Protože měl umyté ruce nějakou sílenou dezinfekcí, tam mi ty oči značně slzely. Kdyby tam dali lavor, tak nějaký litřík by nakapal. Poté nastalo nejzajímavější vyšetření dne, zkoušel na mě šilhání v rozkapání a protože si nebyl jistý, jak to má vypadat, tak v tom angažoval i zdravotní sestru, která tam byla. I když ho milá sestra ujistila, že šilhá taky. Ale protože asi nechtěl angažovat další osoby, tak si musel vystačit s ní. Největší sranda byla, když těmito místy procházel dr. Šín a ten nevěřil vlastním očím. Pacientka tam sedí v klidu a dr., Mlčák tam s prstíčkem zkouší šilhavost na sestře. Poté se mi chtělo smát když dr. Mlčák zkoušel šilhání na mě, tak se mi chtělo neskutečně smát a on mi říkal, že tu není nic smíchu. A to jsem nevěděla, že se s tímto kouzelným člověkem budu stýkat po celých 14 dní. Ještě před odchodem na oddělení mě potěšil tím, že odpoledne je vizita a tam se o mě všichni poradí.
Poté jsem se rozloučila s Jaruškou, která mi po celou dobu hlídala věci a odjela výtahem na oddělení 13. tam jsem se převlékla do slušivého nočního úboru dovezeného z domova a očekávala vizitu na pokoji č.6( to jsem ještě nevěděla, že mě za 4 dny přestěhují, asi jsem zlobila). Ve 13.30 dorazila očekávaná vizita s přibližně 10-12 lékaři. Vzhledem k tomu, že v té době bylo na oddělení 7 pacientů, tak to byla značná přesila. Všichni lékaři se dívali, jaký nový zjev mají na oddělení. U mého nemocničního lůžka se rozvinula debata, co se mnou. Nejdříve tam nahodili spoustu odborných výrazů a nahlas přemýšleli co se mnou. A potom mi oznámili, že se mám dostavit na oftalmologickou vyšetřovnu. Tam se většina lékařek chtěla podívat do mých rozkapaných očí a na jednu jsem nahodila takový škleb, že se už podívat nechtěl nikdo. Místní mladí lékaři se skutečně podívat nechtěli, asi už mysleli na to, co budou dělat doma.
A do večerního usnutí se už nic zajímavého nestalo. Jen jsem se sžívala s očním oddělením.A dokonce jsem večer v klidu usnula, protože jsem nevěděla co mě v dalších dnech čeká.
Posledního července jsem se já a moje milá maminka Jaruška vydaly na cestu autem do fakultní nemocnice Olomouc. Kde jsem měla být hospitalizovaná na oční klinice FN Olomouc.
Naplánovaly jsme si odjezd z domu už na půl sedmé, protože jsem věděla, že Jaruš je velmi nedochvilná a neodjede dříve než v sedm hodin. A stal se zázrak, odjely jsme už v 6.45 hod.
I když milá maminka cestu do Olomouce by měla znát a jezdí tam docela často.Jako obvykle jsme zabloudily.. Jaruš si plete pravou a levou stranu a v některých chvílích mi připadalo, že ten kdo má být hospitalizovaný na očním je J a ne L. Asi 5x jsme špatně odbočili na cestě do Olomouce a 10x v samotné Olomouci. Jaruška i když několikrát ve fakultní nemocnici byla, tak si cestu jako obvykle nepamatovala. Ale i tak jsme asi po třech hodinách do fakultní nemocnice dorazily. Kdybych jela vlakem, tak bych tam byla za polovinu času a peněz. Některé nápady J. svědčí jedině o bezmezné lásce k nejmladšímu potomkovi.
V této chvíli jsme zjistila, že jsem si zapomněla zabalit zubní kartáček pastu. Tak jsme se vydaly hledat drogerii, abych v nemocnici mohla vykonávat zubní hygienu. I počet nočních úborů se mi jevil nedostačující, ale J. mě ujistila, že mi nějaký noční úbor přiveze až mě přijde navštívit. Hlavně, že jsem si omylem zabalila asi 15 párů ponožek a asi 30 balíčků papírových kapesníků. A župan jsem si nezabalila vůbec.
Vydaly jsme se hledat oční kliniku. Podle plánku jsme ji našly a dostavily jsme se na ambulanci oční kliniky. Už tam o mě věděli a proto to šlo hladce.
Ale v této chvíli teprve začala zábava. Poznala jsem kouzelného člověka pana doktora Mlčáka. I když dr. Mlčák očekával, že mu přijede pacientka, které poleze nejméně jedno oko z hlavy a ono nic. Nejprve se mnou sepsal nudnou anamnézu a zeptal se na to, na co se mě už všichni ptali. Tak jsme mu na všechno odpověděla. Pak jsi přečetl všechny lékařské zprávy, co jsem měla. A zeptal se mě jestli vím, že tam budu hospitalizovaná. Odpověděla jsem mu, že to vím, proč bych jinak z Ostravy do Olomouce jela.
Nejdříve mě vyšetřil nerozkapanou a šilhání zkoušel skutečně jen na mě. Poté jsem šla na perimetr a vyplňovala spousty zcela zbytečných papírů. Poté mi sestra rozkapala oči a dr. Mlčák se mi do každého oka díval snad 10 minut. Protože měl rýmu, tak měl na ústech roušku a když mu spadla, tak se omlouval. Protože měl umyté ruce nějakou sílenou dezinfekcí, tam mi ty oči značně slzely. Kdyby tam dali lavor, tak nějaký litřík by nakapal. Poté nastalo nejzajímavější vyšetření dne, zkoušel na mě šilhání v rozkapání a protože si nebyl jistý, jak to má vypadat, tak v tom angažoval i zdravotní sestru, která tam byla. I když ho milá sestra ujistila, že šilhá taky. Ale protože asi nechtěl angažovat další osoby, tak si musel vystačit s ní. Největší sranda byla, když těmito místy procházel dr. Šín a ten nevěřil vlastním očím. Pacientka tam sedí v klidu a dr., Mlčák tam s prstíčkem zkouší šilhavost na sestře. Poté se mi chtělo smát když dr. Mlčák zkoušel šilhání na mě, tak se mi chtělo neskutečně smát a on mi říkal, že tu není nic smíchu. A to jsem nevěděla, že se s tímto kouzelným člověkem budu stýkat po celých 14 dní. Ještě před odchodem na oddělení mě potěšil tím, že odpoledne je vizita a tam se o mě všichni poradí.
Poté jsem se rozloučila s Jaruškou, která mi po celou dobu hlídala věci a odjela výtahem na oddělení 13. tam jsem se převlékla do slušivého nočního úboru dovezeného z domova a očekávala vizitu na pokoji č.6( to jsem ještě nevěděla, že mě za 4 dny přestěhují, asi jsem zlobila). Ve 13.30 dorazila očekávaná vizita s přibližně 10-12 lékaři. Vzhledem k tomu, že v té době bylo na oddělení 7 pacientů, tak to byla značná přesila. Všichni lékaři se dívali, jaký nový zjev mají na oddělení. U mého nemocničního lůžka se rozvinula debata, co se mnou. Nejdříve tam nahodili spoustu odborných výrazů a nahlas přemýšleli co se mnou. A potom mi oznámili, že se mám dostavit na oftalmologickou vyšetřovnu. Tam se většina lékařek chtěla podívat do mých rozkapaných očí a na jednu jsem nahodila takový škleb, že se už podívat nechtěl nikdo. Místní mladí lékaři se skutečně podívat nechtěli, asi už mysleli na to, co budou dělat doma.
A do večerního usnutí se už nic zajímavého nestalo. Jen jsem se sžívala s očním oddělením.A dokonce jsem večer v klidu usnula, protože jsem nevěděla co mě v dalších dnech čeká.
Žádné komentáře:
Okomentovat